Za vším je schovaný příběh aneb jak se zrodily knihy

Někdy je dobré plnit si své sny. Vždycky jsem si ráda psala, jen tak pro sebe, jak se říká „do šuplíku“, s myšlenkou: „Stejně by to nikoho nezajímalo…“

Odmala jsem milovala knihy. A hlavně ten pocit, když otevřete novou knihu a ucítíte její zvláštní vůni tisku a novoty. Knihy mají jednu úžasnou vlastnost – probouzejí naši představivost. A to mě vždycky moc bavilo.

Problém byl v tom, že jsme nepatřili právě k bohatým rodinám, které si mohou dovolit všechno. Nové knihy proto byly vzácností a přicházely třeba jen o Vánocích. A tak jsem chodila do knihovny a knihy si půjčovala.

Když jsem měla vlastní domácnost, pořídila jsem si knihovnu. Jenže knížek bylo v poličkách jen pár. Pak jsem se dozvěděla, že jedna známá vyklízí byt po babičce a kromě jiného vyhazuje i knížky. Okamžitě jsem se nabídla, že si je vezmu.

Byla to klasická babičkovská červená knihovna, tedy převážně romantické příběhy (a ty mě zrovna moc nebavily). Jenže knížky měly krásné červené vazby a v knihovně vypadaly moc pěkně. A tak se prázdné poličky zaplnily a já měla radost, že se můžu dívat na hřbety knih a konečně mám pořádnou knihovnu. I když knihy ke čtení jsem si stále chodila půjčovat.

Když si člověk něco nedovolí…

Jelikož jsem vyrůstala s přesvědčením „to si nemůžeš dovolit“, trvalo poměrně dlouho, než jsem si postupně začala dovolovat víc. A začalo to prací na sobě samé.

Možná to všechno odstartoval jeden příběh, na který dodnes nezapomenu. Stála jsem před výlohou knihkupectví a dívala se na knihu, která tehdy stála asi tři stovky. Moc jsem si ji přála mít. Jenže v peněžence jsem měla pár korun a ty byly určené na jídlo pro rodinu. Začaly mi po tvářích téct slzy. Bylo mi to moc líto.

Nemohla jsem si prostě dovolit koupit jen tak něco pro sebe. Ani obyčejnou knihu. Naštěstí se mi postupně dostávaly do rukou půjčené knihy o osobním rozvoji. A já začala objevovat, že všechno může být i jinak.

Začala jsem si uvědomovat, jak moc můj pohled na život ovlivňují vlastní přesvědčení a vzorce myšlení. A že pokud chci něco změnit, potřebuji začít u sebe.

Dodnes jsem vděčná, že mi v době osobní krize přišla do cesty metoda EFT a že jsem mohla projít celou řadou kurzů osobního rozvoje. Neříkám, že je jednoduché zbavit se všech omezujících přesvědčení a naučených vzorců. Někdy to trvá opravdu dlouho.

A jeden z těch posledních, se kterými jsem se potřebovala vypořádat, zněl: „Nemůžeš si dovolit psát knihy. Nejsi spisovatelka. Stejně to nikdo nebude chtít číst.“

Byl to další pozůstatek přesvědčení, které jsem si nesla už z dětství.

A je docela možné, že na své cestě budu objevovat ještě další. Ale víte co? Mě to vlastně baví. Postupně jsem přijala myšlenku, že život je hra. A tak si hraji.

Jak se zrodila jedna zlobivá ještěrka aneb příběh, který začal dětským strachem

Jak se zrodila ještěrka?Možná si vzpomenete, že jsme se v přírodopise učili, že většina ještěrek žijících u nás klade vajíčka, ze kterých se po čase vylíhnou malé ještěrky.

Ale nebojte se, dnes vás nečeká přednáška z přírodopisu. Chci vám totiž vyprávět o jedné trochu jiné ještěrce. O ještěrce, která se nezrodila z vajíčka, ale z jednoho dětského trápení.

Je to ještěrka symbolická. Moje velká pomocnice, kterou už mnoho let využívám při práci s emocemi a emočním koučinku. Pomáhá mi dětem i dospělým jednoduchou a srozumitelnou formou vysvětlovat, jak funguje náš mozek, proč někdy reagujeme jinak, než bychom chtěli, a jak dokážou naše vlastní myšlenky ovlivňovat naše emoce, tělo i život. A jak se vlastně zrodila?

Před několika lety při jednom setkání s malým školákem. Byl to velmi chytrý kluk, ale trápil ho velký strach ze selhání a pocit, že není dost dobrý. Potřebovala jsem mu nějakým dětským způsobem vysvětlit, proč se v něm někdy spustí tak silný strach, přestože mu ve skutečnosti žádné nebezpečí nehrozí.

A tak mě napadla ještěrka! Využila jsem zjednodušené přirovnání k takzvanému plazímu mozku – obrazné označení pro naše starobylé obranné a automatické reakce, které nám pomáhají přežít. Vysvětlila jsem mu, že máme v hlavě takovou malou ještěrku, která nás chce za každou cenu chránit. Jenže někdy spustí poplach i ve chvíli, kdy to vůbec není potřeba. A pak jsem mu navrhla:

„Víš co? Já znám takové kouzelné body na těle. Když na ně budeme jemně ťukat, můžeme zkusit tu tvoji vystrašenou ještěrku uklidnit.“ Použili jsme metodu EFT, které s dětmi ráda říkám kouzelné ťukání.

A víte, jak to dopadlo? Skvěle! Klučina totiž přišel s vlastním nápadem. Rozhodl se, že tu starou, vystrašenou ještěrku pomocí představivosti pošleme pryč a do služby přivoláme novou. Takovou, která ho bude chránit, ale nebude ho zbytečně omezovat.

Neurografika — kreslení, které hackuje mozek

 

Chceš si vyčistit hlavu, ale meditace ti nejde?
Zkus Neurografiku — kreslení, které hackuje mozek.

Na workshopu se naučíš jednoduchý postup, díky kterému:

• snížíš stres,
• uvolníš emoce,
• a přepíšeš staré vzorce do nových možností.

Je to kreativní, intuitivní a překvapivě účinné.
Přijď si to zažít na vlastní kůži.

Pokračování dalších skvělých workshopů s lektorkou Jitkou Chaloupkovou.

 více na https://www.byti-v-barvach.cz/

Jak nás podvědomé programy a přesvědčení omezují v životě a brání nám plnit si svá přání

Každý člověk má své sny, přání a cíle. Toužíme po spokojeném životě, dobrých vztazích, finanční stabilitě nebo osobním naplnění.

Přesto se často stává, že navzdory veškeré snaze se nám věci nedaří tak, jak bychom si přáli. Opakujeme stejné chyby, narážíme na podobné překážky a někdy máme pocit, jako bychom byli „zaseknutí na místě“.

Jedním z důvodů mohou být naše nevědomé vzorce myšlení, chování a hluboce zakořeněná přesvědčení.

Co jsou podvědomé programy?

Podvědomými programy často označujeme naučené vzorce myšlení, prožívání a chování, které jsme si během života osvojili – mnohdy už v dětství.

Vznikají na základě našich zkušeností, výchovy, prostředí nebo opakujících se životních situací. Postupně se mohou stát natolik automatickými, že si jejich vliv na své reakce a rozhodování ani neuvědomujeme.

Můžeme si to představit tak, že náš mozek někdy funguje jako autopilot.

Nemusíme nad každou situací vědomě přemýšlet, protože mnoho běžných činností a reakcí probíhá automaticky.

Problém však může nastat ve chvíli, kdy jsou tyto naučené vzorce spojené s omezujícími přesvědčeními.

Omezující přesvědčení – neviditelné hranice našeho života

Omezující přesvědčení jsou myšlenky a představy, které jsme přijali jako pravdu o sobě nebo o okolním světě, přestože ve skutečnosti nemusí být pravdivé.

Zkouškové období v oblasti osobního rozvoje

aneb když nám život začne prověřovat, co jsme se naučili

Pokud jste někdy byli studenty, určitě si pamatujete, jak to ve škole chodilo.

Nejdříve se musíte naučit učební látku, pochopit ji a potom přijde učitel nebo profesor, aby si ověřil, co jste se skutečně naučili.

A víte co?

Někdy to velmi podobně funguje i na naší cestě osobního rozvoje.

Když nestačí jen přečíst knihu

Představte si například, že ve svém životě trochu pokulháváte v oblasti sebelásky, sebeúcty nebo nastavování zdravých hranic.

Možná máte problém říkat druhým NE.

Bojíte se, že někoho zklamete, urazíte nebo že vás přestane mít rád.

A tak raději souhlasíte, i když uvnitř cítíte, že byste nejraději řekli něco úplně jiného.

Nebo naopak neumíte říci ANO sami sobě, svým potřebám a přáním.

Věřte mi, že vím, o čem mluvím. Také jsem si těmito životními lekcemi prošla.

A tak začneme číst knihy o osobním rozvoji, posloucháme přednášky, chodíme na kurzy a postupně získáváme nové informace.

Dozvíme se, jak důležité je mít rád sám sebe, vážit si svých potřeb a umět si nastavit hranice.

A jednoho dne si řekneme:

„Tak! Už tomu rozumím. Tohle mám konečně zvládnuté!“

Jenže pak přijde život…

A začíná zkouškové období!

Hrajete také nevědomky role svého EGA?

 

Kritik, oběť, nebo tvůrce vlastního života?

Napadlo vás někdy, kolikrát za den automaticky reagujete na situace kolem sebe, aniž byste se na chvíli zastavili a zamysleli?

Někdo vás naštve, něco se nepovede, někdo vás zkritizuje nebo se k vám nezachová podle vašich představ.

A už to jede!

„To je ale blbec!“

„Proč se tohle děje pořád mně?“

„Já mám prostě smůlu!“

„Za všechno můžou ostatní!“

Poznáváte se?

Nebojte se, nejste v tom sami. Každý z nás někdy reaguje automaticky, pod vlivem emocí, starých zkušeností nebo naučených vzorců chování.

A právě tehdy se můžeme nevědomky dostávat do rolí, kterým v osobním rozvoji říkáme KRITIK a OBĚŤ.

1. KRITIK – ten, který ví všechno nejlépe

Kritik má jednu zajímavou vlastnost.

Velmi dobře vidí chyby ostatních!

„Tohle udělal špatně!“

„Takhle se přece normální člověk nechová!“

„Kdyby mě poslechli, všechno by bylo jinak!“

Jenže kritik nemusí kritizovat pouze druhé.

Někdy se obrátí i proti nám samotným.

„Jsem neschopná.“

„Zase jsem to pokazila.“

„Nikdy nebudu dost dobrá.“

A tak se z nás může stát náš vlastní nejpřísnější soudce.

Kritické myšlení samo o sobě není špatné. Pomáhá nám rozpoznávat chyby a hledat řešení. Problém nastává, když místo hodnocení konkrétního chování začneme odsuzovat sebe nebo druhé.

Kritik hledá viníka. Tvůrce hledá řešení.

2. OBĚŤ – ta, které se všechno děje

„Já za nic nemůžu!“

„Všichni mi ubližují!“

„Já mám v životě pořád smůlu!“

„Kdyby se ostatní změnili, konečně bych byla šťastná!“

I takhle může někdy vypadat naše vnitřní řeč.

V roli oběti máme pocit, že náš život řídí především okolnosti a ostatní lidé.

Čekáme, až se změní partner, děti, rodiče, kolegové nebo celý svět kolem nás.

Jenže ono se často nic nemění.

A my jsme stále nespokojení.

Tady je však důležité něco rozlišit.

Být skutečnou obětí nespravedlnosti, manipulace nebo ubližování není totéž jako uvíznout v naučeném pocitu bezmoci.

Za špatné chování druhých neneseme odpovědnost.

Můžeme se však postupně učit rozpoznávat, co máme možnost ovlivnit, kde potřebujeme pomoc a jaké kroky můžeme udělat pro vlastní bezpečí a spokojenost.

3. TVŮRCE – ten, který začíná přebírat odpovědnost

A teď přichází třetí možnost.

TVŮRCE.

Tvůrce není člověk, kterému se v životě nedějí nepříjemné věci.

Není to někdo, kdo má všechno dokonale zvládnuté, nikdy se nerozčílí a stále se jen usmívá.

To by bylo krásné, ale asi bychom takového člověka hledali hodně dlouho! 😊

Tvůrce je člověk, který se postupně učí zastavit a položit si otázku:

„Co s tím mohu udělat já?“

Místo hledání viníka začne hledat možnosti.

Místo neustálého obviňování sebe nebo druhých se snaží porozumět situaci.

A místo automatické reakce se učí vědomě rozhodovat.

To samozřejmě neznamená, že může ovlivnit úplně všechno.

Ale začíná rozpoznávat rozdíl mezi tím, co změnit může, a tím, co v jeho moci není.

Jak se dostáváme do začarovaného kruhu?

Představte si například běžnou situaci.

Partner přijde domů a nepozdraví vás.

KRITIK:

„To je ale sobec! Ani pozdravit neumí!“

OBĚŤ:

„On mě vůbec nemá rád. Nikdo si mě neváží.“

TVŮRCE:

„Všimla jsem si, že mě nepozdravil, a zamrzelo mě to. Možná má těžký den. Zeptám se ho, co se děje.“

Vidíte ten rozdíl?

Situace je stále stejná.

Ale naše interpretace, emoce a následná reakce mohou být úplně jiné.

A právě v tom spočívá jedna z důležitých dovedností osobního rozvoje.

Naučit se rozpoznávat vlastní automatické reakce a postupně si vytvářet prostor pro vědomou volbu.

Proč je někdy tak těžké vystoupit ze starých rolí?

VE STRACHU JSME IQ TYKVE…

 

Aneb proč nám někdy strach úplně zamotá hlavu

Asi jsme podobnou situaci někdy zažili všichni.

Před zkouškami jsme se učili, šrotili a dřeli, abychom byli co nejlépe připraveni a všechno zvládli. Chtěli jsme uspět u přijímacích zkoušek, udělat maturitu nebo zvládnout důležitý pohovor.

Doma nám všechno šlo. Látku jsme znali, odpovědi si pamatovali a měli jsme pocit, že jsme připraveni.

Jenže pak přišel den D!

Postavili jsme se před zkušební komisi, učitele nebo profesora a najednou…

V HLAVĚ ÚPLNĚ VYMeteno!

Jako by někdo vymazal všechno, co jsme se tak poctivě naučili.

Srdce buší, žaludek se svírá, ruce se potí a v hlavě se honí jediná myšlenka:

„Ježíšmarjá, já si na nic nevzpomenu!“

Co se to s námi vlastně děje?

Když prožíváme silný strach nebo stres, náš mozek může vyhodnotit situaci jako ohrožující.

Nemusí jít přitom o skutečné nebezpečí.

Někdy úplně stačí strach ze selhání, zesměšnění, nedokonalosti nebo z toho, co si o nás pomyslí ostatní.

A v tu chvíli se aktivuje náš přirozený obranný systém.

Možná už jste slyšeli o takzvaném „plazím mozku“.

Tento výraz se někdy používá jako zjednodušené označení našich automatických obranných reakcí.

Já mu s trochou humoru říkám naše ještěrka v hlavě.

Jejím úkolem je upozornit nás na možné nebezpečí a připravit tělo k reakci.

A někdy spustí poplach i ve chvíli, kdy nám ve skutečnosti žádné fyzické nebezpečí nehrozí.

ÚTOK, ÚTĚK, NEBO USTRNUTÍ?

Při silném stresu se mohou objevit různé obranné reakce. Mezi ty nejznámější patří:

ÚTOK – ÚTĚK – USTRNUTÍ.

A teď si představte, že stojíte před maturitní komisí.

Útočit na profesora asi nebude nejlepší nápad.

Utíkat ze třídy také ne.

A tak se někdy stane, že naše pomyslná ještěrka jednoduše ustrne.

A my s ní!

Stojíme, koukáme, snažíme se vzpomenout si alespoň na něco…

Ale ono nic!

Při silném stresu totiž může být obtížnější soustředit se, přemýšlet a vybavovat si informace, které jinak dobře známe.

Někdy můžeme mít dokonce pocit, že jsme strachy úplně ztratili řeč.

Ne nadarmo se říká, že jsme ve strachu IQ tykve!