Někdy je dobré plnit si své sny. Vždycky jsem si ráda psala, jen tak pro sebe, jak se říká „do šuplíku“, s myšlenkou: „Stejně by to nikoho nezajímalo…“
Odmala jsem milovala knihy. A hlavně ten pocit, když
otevřete novou knihu a ucítíte její zvláštní vůni tisku a novoty. Knihy mají
jednu úžasnou vlastnost – probouzejí naši představivost. A to mě vždycky moc
bavilo.
Problém byl v tom, že jsme nepatřili právě k bohatým
rodinám, které si mohou dovolit všechno. Nové knihy proto byly vzácností a
přicházely třeba jen o Vánocích. A tak jsem chodila do knihovny a knihy si
půjčovala.
Když jsem měla vlastní domácnost, pořídila jsem si knihovnu.
Jenže knížek bylo v poličkách jen pár. Pak jsem se dozvěděla, že jedna známá
vyklízí byt po babičce a kromě jiného vyhazuje i knížky. Okamžitě jsem se
nabídla, že si je vezmu.
Byla to klasická babičkovská červená knihovna, tedy převážně
romantické příběhy (a ty mě zrovna moc nebavily). Jenže knížky měly krásné
červené vazby a v knihovně vypadaly moc pěkně. A tak se prázdné poličky
zaplnily a já měla radost, že se můžu dívat na hřbety knih a konečně mám
pořádnou knihovnu. I když knihy ke čtení jsem si stále chodila půjčovat.
Když si člověk něco nedovolí…
Jelikož jsem vyrůstala s přesvědčením „to si nemůžeš
dovolit“, trvalo poměrně dlouho, než jsem si postupně začala dovolovat víc. A
začalo to prací na sobě samé.
Možná to všechno odstartoval jeden příběh, na který dodnes
nezapomenu. Stála jsem před výlohou knihkupectví a dívala se na knihu, která
tehdy stála asi tři stovky. Moc jsem si ji přála mít. Jenže v peněžence jsem
měla pár korun a ty byly určené na jídlo pro rodinu. Začaly mi po tvářích téct
slzy. Bylo mi to moc líto.
Nemohla jsem si prostě dovolit koupit jen tak něco pro
sebe. Ani obyčejnou knihu. Naštěstí se mi postupně dostávaly do rukou
půjčené knihy o osobním rozvoji. A já začala objevovat, že všechno může být i
jinak.
Začala jsem si uvědomovat, jak moc můj pohled na život
ovlivňují vlastní přesvědčení a vzorce myšlení. A že pokud chci něco změnit,
potřebuji začít u sebe.
Dodnes jsem vděčná, že mi v době osobní krize přišla do
cesty metoda EFT a že jsem mohla projít celou řadou kurzů osobního rozvoje. Neříkám,
že je jednoduché zbavit se všech omezujících přesvědčení a naučených vzorců.
Někdy to trvá opravdu dlouho.
A jeden z těch posledních, se kterými jsem se potřebovala
vypořádat, zněl: „Nemůžeš si dovolit psát knihy. Nejsi spisovatelka. Stejně to
nikdo nebude chtít číst.“
Byl to další pozůstatek přesvědčení, které jsem si nesla už
z dětství.
A je docela možné, že na své cestě budu objevovat ještě další. Ale víte co? Mě to vlastně baví. Postupně jsem přijala myšlenku, že život je hra. A tak si hraji.


.jpg)

.jpg)
.png)