Možná vám tento obrázek připadá
podivný, ale skrývá hlubokou symboliku.
Představte si malé dítě, které ještě
neví, kdo je. Nezná svou hodnotu a nezná svět. To, co mu říkají dospělí,
přijímá jako pravdu, protože jeho vlastní rozlišovací filtr vnímání ještě není
vyvinutý. Každé slovo, každý postoj, každé hodnocení se zapisuje do jeho
podvědomí jako nezpochybnitelná realita.
A právě v tu chvíli přichází první
„razítka“. Ne skutečná — psychická. Stačí pár vět vyslovených autoritou:
„Zase jsi to pokazil.“ „Ty
jsi hrozně pomalý.“ „Na to nemáš hlavu.“ „Buď hodný, nebo tě
nebudu mít rád.“ Dítě si je nevezme jako názor. Dítě si je vezme jako
pravdu o sobě. Uvěří těmto slovům.
A razítko je otisknuto. Razítko
nevnímáme — žijeme podle něj – bohužel často i v dospělosti.
Dítě nemá schopnost oddělit: „máma
je unavená“ od „já jsem špatně“ .Mozek udělá nejlogičtější závěr: Když mě
dospělý opravuje → problém jsem já.
A vznikne přesvědčení: nejsem dost
dobrý, musím se snažit, nesmím dělat chyby, nesmím být vidět, láska se musí
zasloužit apod. Tohle není myšlenka. To je identita.
Jak z razítka vznikne realita?
Podvědomí funguje jednoduše: Co
považuji za pravdu o sobě → podle toho se chovám. Jak se chovám → tak reaguje
okolí. Jak reaguje okolí → potvrzuje mou pravdu.
Například:
Razítko: „Nejsem
důležitý“ -neozvu se, neřeknu svůj názor, ustupuji, přitahuji dominantní
lidi.
Výsledek: Lidé mě přehlížejí
Mozek: Vidíš? Měl jsem
pravdu.
Ne proto, že by svět takový byl. Ale
proto, že program vytváří chování, které ho potvrdí.
Proč se stejné situace opakují? Lidé
často mění práci, partnery, prostředí apod. Ale nemění razítko. A
tak se mění jen kulisy, ne příběh. Podvědomí totiž nehledá štěstí. Hledá
známé. I nepříjemný pocit je bezpečný, pokud ho známe od dětství.
.png)
