Jak nám podvědomé programy a přesvědčení omezují a limitují náš život a naše přání

Každý člověk má své sny, přání a cíle. Toužíme po spokojeném životě, dobrých vztazích, finanční stabilitě nebo osobním naplnění. Přesto se často stává, že i přes naši snahu se věci nedaří tak, jak bychom si přáli. Opakujeme stejné chyby, narážíme na stejné překážky a někdy máme pocit, že jako bychom byli „zaseknutí na místě“. 

Jedním z hlavních důvodů mohou být naše podvědomé programy a hluboce zakořeněná přesvědčení.

Co jsou podvědomé programy

Podvědomé programy jsou vzorce myšlení, emocí a chování, které jsme si během života osvojili – často už v dětství. Vznikají na základě zkušeností, výchovy, prostředí nebo opakovaných situací. Postupně se uloží do našeho podvědomí a začnou automaticky ovlivňovat naše reakce i rozhodování.

Podvědomí funguje jako autopilot. Nemusíme nad každou situací vědomě přemýšlet, protože náš mozek automaticky vyhodnocuje, jak reagovat. Problém nastává ve chvíli, kdy jsou tyto programy založené na omezujících přesvědčeních.

Omezující přesvědčení – neviditelné hranice našeho života

Omezující přesvědčení jsou myšlenky, které jsme přijali jako pravdu o sobě nebo o světě, i když ve skutečnosti nemusí být pravdivé. Mohou znít například takto:

• „Nejsem dost dobrý.“
• „Na úspěch nemám schopnosti.“
• „Peníze jsou jen pro vyvolené.“
• „Nemůžu dělat to, co mě opravdu baví.“
• „Lásku si musím zasloužit.“

Tyto věty často vznikají nenápadně – z poznámek rodičů, učitelů, z neúspěchů nebo z porovnávání s ostatními. Časem se ale stanou součástí našeho vnitřního dialogu.

Zkouškové období v oblasti osobního rozvoje

Pokud jsi v roli studenta, tvým úkolem je naučit se učební látku a učitel či profesor tě z ní následně vyzkouší, kolik toho umíš a jak si tématu porozuměl. To samé platí, pokud se vydáš na tzv. „cestu osobního rozvoje“.

Zkusme dát příklad: Trochu v životě pokulháváš v oblasti sebelásky a nastavení láskyplných hranic. V běžném životě je to třeba umět říci bez strachu a pocitu viny NE, nebo naopak ANO (vím, o čem je řeč; byly to i mé životní a učební lekce).

A tak čteme ty pozitivní knihy, chodíme na přednášky a kurzy a myslíme si, že už máme dostatek informací a všechno pochopili. A tak si Vesmír s námi zahraje takovou „HRU“.

Já tomu říkám „zkouškové období“. Pošle nám do života nepříjemnou situaci nebo „dalšího blbce“ – to si myslíme my. Ve skutečnosti je to ten „učitel, někdy i profesor“, který nás přišel vyzkoušet, jak jsme tuto lekci zvládli.

Změna života: Také nevědomky hraješ roli EGA? Kritik a oběť?

Změna života: Také nevědomky hraješ roli EGA? Kritik a oběť?:   Také nevědomky hraješ roli EGA? Kritik a oběť?  Všichni lidé ovlivňují svou realitu - vědomě, či nevědomě!  Nikdo není „mimo systém“. Rozd...

Také nevědomky hraješ roli EGA? Kritik a oběť?

 

Také nevědomky hraješ roli EGA?

Kritik a oběť? 

Všichni lidé ovlivňují svou realitu - vědomě, či nevědomě! Nikdo není „mimo systém“. Rozdíl není v tom, jestli realitu tvoříme. Rozdíl je v tom, jestli si to uvědomujeme. 

Je čas z této začarované smyčky vystoupit? Jak?

Říká se tomu "práce na sobě". On to totiž nikdo jiný za tebe neudělá. Je to jen tvoje rozhodnutí a tvoje odpovědnost. Jaký je odhad vědomého vs. nevědomého tvoření reality?

Z pohledu psychologie, neurovědy a behaviorálních studií:

• 90–95 % našich reakcí je automatických (podvědomé vzorce)
• 5–10 % je vědomé rozhodování

To neznamená, že jen 5 % lidí tvoří vědomě.
Znamená to, že většina lidského chování běží na autopilota.

VE STRACHU JSME IQ TYKVE…

 

Asi jsme tuto situaci někdy zažili všichni. Před zkouškami jsme se učili, šrotili, dřeli, abychom byli co nejvíce připraveni vše zvládnout. Chtěli jsme udělat přijímačky na školu nebo úspěšně ukončit maturitu. 

Přišli jsme na zkoušky ale... Najednou, jako by se nám zatemnilo v hlavě a nemohli jsme si na nic vzpomenout. Náš mozek totiž přepnul do režimu přežití.

Existuje část mozku, která je evolučně nejstarší a říkáme ji „plazí mozek“. ¨Je tu proto aby nás chránil v případném nebezpečí a je důležitý.

 A teď tato část mozku vyhodnotila situaci jako nebezpečnou. Plazí mozek umí reagovat pouze třemi způsoby. Útok, útěk, ustrnutí. 

Útočit by nebylo vhodné, utéci ze třídy ještě méně, tak ta vaše ještěrka ustrnula. Strach vypne část mozku, která přemýšlí a zapne část, která nás má chránit. Může to být najednou strach ze selhání, z nedokonalosti, strach mluvit před více lidmi apod. Někdy můžeme doslova strachy ztratit řeč.

Ne nadarmo se říká, že jsme ve strachu IQ tykve. Ale všechno má řešení. Existuje metoda, která umí rychle přepnout mozek do neokortexu – do vědomé mysli. Existuje metoda, která dokáže velmi rychle uvolnit stres, strach a napětí. Chcete se o ní dozvědět více?

https://studiodaja.cz/workshopy

A co vaše razítka? Aneb síla podvědomých programů a přesvědčení.

 

Možná vám tento obrázek připadá podivný, ale skrývá hlubokou symboliku. 

Představte si malé dítě, které ještě neví, kdo je. Nezná svou hodnotu a nezná svět. To, co mu říkají dospělí, přijímá jako pravdu, protože jeho vlastní rozlišovací filtr vnímání ještě není vyvinutý. Každé slovo, každý postoj, každé hodnocení se zapisuje do jeho podvědomí jako nezpochybnitelná realita.

A právě v tu chvíli přichází první „razítka“. Ne skutečná — psychická. Stačí pár vět vyslovených autoritou:

„Zase jsi to pokazil.“ „Ty jsi hrozně pomalý.“ „Na to nemáš hlavu.“ „Buď hodný, nebo tě nebudu mít rád.“ Dítě si je nevezme jako názor. Dítě si je vezme jako pravdu o sobě. Uvěří těmto slovům.

A razítko je otisknuto. Razítko nevnímáme — žijeme podle něj – bohužel často i v dospělosti.

Dítě nemá schopnost oddělit: „máma je unavená“ od „já jsem špatně“ .Mozek udělá nejlogičtější závěr: Když mě dospělý opravuje → problém jsem já.

A vznikne přesvědčení: nejsem dost dobrý, musím se snažit, nesmím dělat chyby, nesmím být vidět, láska se musí zasloužit apod. Tohle není myšlenka. To je identita.

Jak z razítka vznikne realita?

Podvědomí funguje jednoduše: Co považuji za pravdu o sobě → podle toho se chovám. Jak se chovám → tak reaguje okolí. Jak reaguje okolí → potvrzuje mou pravdu.

Například:

Razítko: „Nejsem důležitý“ -neozvu se, neřeknu svůj názor, ustupuji, přitahuji dominantní lidi.

Výsledek: Lidé mě přehlížejí

Mozek: Vidíš? Měl jsem pravdu.

Ne proto, že by svět takový byl. Ale proto, že program vytváří chování, které ho potvrdí.

Proč se stejné situace opakují? Lidé často mění práci, partnery, prostředí apod. Ale nemění razítko. A tak se mění jen kulisy, ne příběh. Podvědomí totiž nehledá štěstí. Hledá známé. I nepříjemný pocit je bezpečný, pokud ho známe od dětství.

Pozvánka na plánované workshopy s neurografikou