Někdy je dobré plnit si své sny. Vždycky jsem si ráda psala, jen tak pro sebe, jak se říká „do šuplíku“, s myšlenkou: „Stejně by to nikoho nezajímalo…“
Odmala jsem milovala knihy. A hlavně ten pocit, když
otevřete novou knihu a ucítíte její zvláštní vůni tisku a novoty. Knihy mají
jednu úžasnou vlastnost – probouzejí naši představivost. A to mě vždycky moc
bavilo.
Problém byl v tom, že jsme nepatřili právě k bohatým
rodinám, které si mohou dovolit všechno. Nové knihy proto byly vzácností a
přicházely třeba jen o Vánocích. A tak jsem chodila do knihovny a knihy si
půjčovala.
Když jsem měla vlastní domácnost, pořídila jsem si knihovnu.
Jenže knížek bylo v poličkách jen pár. Pak jsem se dozvěděla, že jedna známá
vyklízí byt po babičce a kromě jiného vyhazuje i knížky. Okamžitě jsem se
nabídla, že si je vezmu.
Byla to klasická babičkovská červená knihovna, tedy převážně
romantické příběhy (a ty mě zrovna moc nebavily). Jenže knížky měly krásné
červené vazby a v knihovně vypadaly moc pěkně. A tak se prázdné poličky
zaplnily a já měla radost, že se můžu dívat na hřbety knih a konečně mám
pořádnou knihovnu. I když knihy ke čtení jsem si stále chodila půjčovat.
Když si člověk něco nedovolí…
Jelikož jsem vyrůstala s přesvědčením „to si nemůžeš
dovolit“, trvalo poměrně dlouho, než jsem si postupně začala dovolovat víc. A
začalo to prací na sobě samé.
Možná to všechno odstartoval jeden příběh, na který dodnes
nezapomenu. Stála jsem před výlohou knihkupectví a dívala se na knihu, která
tehdy stála asi tři stovky. Moc jsem si ji přála mít. Jenže v peněžence jsem
měla pár korun a ty byly určené na jídlo pro rodinu. Začaly mi po tvářích téct
slzy. Bylo mi to moc líto.
Nemohla jsem si prostě dovolit koupit jen tak něco pro
sebe. Ani obyčejnou knihu. Naštěstí se mi postupně dostávaly do rukou
půjčené knihy o osobním rozvoji. A já začala objevovat, že všechno může být i
jinak.
Začala jsem si uvědomovat, jak moc můj pohled na život
ovlivňují vlastní přesvědčení a vzorce myšlení. A že pokud chci něco změnit,
potřebuji začít u sebe.
Dodnes jsem vděčná, že mi v době osobní krize přišla do
cesty metoda EFT a že jsem mohla projít celou řadou kurzů osobního rozvoje. Neříkám,
že je jednoduché zbavit se všech omezujících přesvědčení a naučených vzorců.
Někdy to trvá opravdu dlouho.
A jeden z těch posledních, se kterými jsem se potřebovala
vypořádat, zněl: „Nemůžeš si dovolit psát knihy. Nejsi spisovatelka. Stejně to
nikdo nebude chtít číst.“
Byl to další pozůstatek přesvědčení, které jsem si nesla už
z dětství.
A je docela možné, že na své cestě budu objevovat ještě další. Ale víte co? Mě to vlastně baví. Postupně jsem přijala myšlenku, že život je hra. A tak si hraji.
Poklady ze starého šuplíku
Dovoluji si vytahovat poklady ze svého šuplíku a psát.
Dovoluji si být nedokonalá ve své „božské dokonalosti“.
Dovoluji si občas zahnat svého „Egouška do boudy“.
A hlavně si dovoluji být taková, jaká jsem. Vlastně jsem
našla svou vlastní svobodu mysli a emocí.
A tak si dovoluji psát. A díky umělé inteligenci dnes mohu
své příběhy také ilustrovat. Možná to není vždy dokonalé. Ale kdybych čekala na
dokonalost, nikdy bych nezačala.
Moje knihy nevznikají jako vymyšlené příběhy určené pouze ke
komerčnímu úspěchu. Za každou z nich stojí nějaký skutečný příběh, setkání nebo
zkušenost. Jsou to také příběhy klientů, kteří mě přivedli k tomu, abych při
práci s emocemi začala využívat různé symboly a pohádkové postavy.
A tak se postupně zrodila Ještěrka, Spánková víla, Kouzelník
Eftík a další postavičky, které pomáhají dětem i dospělým lépe porozumět
vlastním emocím hravým a srozumitelným způsobem.
A dnes?
Dnes se s odstupem času dívám na svou knihovnu, která je
opravdu zaplněná. Tentokrát už knihami, které jsem si postupně začala dovolovat
kupovat. A kupuji si je dodnes.
A co víc?
Už si také listuji svou první vydanou knihou. Zatím vlastním
nákladem, ale to vůbec nevadí.
Na další dvě čekám, až dorazí z tiskárny, a další mám
rozepsané. „Prostě píšu, tvořím, učím se a mám z toho radost. A možná jsem si
konečně dovolila přijmout, že jsem také autorkou knih.“
A víte, co je na tom nejkrásnější?
Že už nepotřebuji čekat, až mi někdo řekne, že smím. Dovolila
jsem si to sama.
A co váš příběh?
Možná i vy právě prožíváte období, kdy máte pocit, že něco
nemůžete, nesmíte nebo si to nezasloužíte. Možná si v sobě nesete podobné věty,
jaké jsem si dlouhá léta nesla já.
„Na to nemám.“
„To si nemůžu dovolit.“
„Co by tomu řekli ostatní?“
„Stejně to nedokážu.“
Ale co když je to jen starý příběh, kterému jste kdysi
uvěřili?
Co když se dá začít psát jinak?
Mně osobně na této cestě velmi pomohla metoda EFT, práce s
emocemi, myšlenkami a vlastními přesvědčeními. Pomohla mi postupně opouštět
roli oběti okolností i svého vnitřního kritika a začít přebírat větší
odpovědnost za svůj život.
Neznamená to, že dnes nemám žádné starosti nebo že je
všechno dokonalé. Ale už vím, že mám možnost hledat nové cesty. A pokud se
chcete vydat na podobnou cestu, ráda vás na ní kousek doprovodím.
Protože někdy ten největší krok ke změně začíná docela
obyčejnou větou:
„A co když si to tentokrát dovolím?“
Jana G.
www.studiodaja.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat