Dnes jsem vysvětlovala malým vnučkám, co je strach. Chtěly nechat večer v ložnici rozsvíceno, protože se prý bojí tmy. Tak jsem si k nim sedla na postel a optala jsem se jich, co by jim ta tma mohla udělat? Nevěděly.
Usmála jsem se říkám „tma je jen opakem světla, tma nekouše, neškrábe a nic nedělá. Vy se totiž holčičky nebojíte tmy, vy se bojíte pouze svých myšlenek o tmě, a to je velký rozdíl“.
Podívaly se na mě velmi překvapeně, ale moudře. Starší
vnučka (bude jí 6) povídá. „Víš babičko, já si vlastně představuji, že když je
tma, tak může být někdo schovaný pod postelí, a to se bojím.“
Odpovídám, že je to přesně tak. Ale, že se bojí jen té představy, co má v hlavě, a že ve skutečnosti tam nikdo není. Usmála se a povídá. „Tak to já si klidně mohu představovat něco jiného a nemusím se vůbec bát. To mi nikdo neřekl babičko, tak to já si budu představovat vždy jen to hezké.“
A víte, co bylo zajímavé? Pochopila to i mladší vnučka, a to
je jí 3,5 let.
Tak jsem byla sama překvapená, jak je jednoduché pro děti pochopit, že se
nebojí té a té konkrétní věci, ale jen představě o ni.
Tak teď se ptám vás dospělých? Čeho se vlastně bojíte? Co
když jsou to jen a jen vaše představy…
Víte, že to můžete změnit? Už to chápou i malé děti!
Žádné komentáře:
Okomentovat