A kde jsme se skromnosti naučili? Jak jsme k tomuto programu v mysli přišli? Snadno, povím vám svůj příběh. Každý z nás vyrůstal v jiném prostředí a v jiných sociálních podmínkách, proto nemáme všichni stejná přesvědčení o životě a svět
venku vidíme každý jinak. Doma jsme byli vedeni, ke skromnosti, pokoře, lásce k bližnímu, a k tomu abychom pomáhali potřebným a slabším. Učili jsme se nebýt lakomými a rozdávat druhým i z mála, co jsme měli. Oblečení jsme často dědili, nebo nám nechala nové věci maminka šít u známé švadleny. Na všechno se vlastně muselo ušetřit. Nebylo tak časté mít nové oblečení z obchodu nebo jít koupit nové lyže a kolo. Rodiče nás učili, že nemůžeme mít vše na co si vzpomeneme a máme být skromní.Jednou, před vánočními svátky, jsme škemraly se sestrou, že
bychom chtěli koupit čerstvý ananas. Dřív se ještě na ovoce stály fronty, a
ovoce z dovozu levné nebylo. A tak nám maminka chtěla udělat radost a
ananas koupila. Na Vánoce jsme ho se sestrou načaly, ale on byl hodně kyselý,
trpký a vůbec nám nechutnal (asi nebyl dostatečně zralý). Byly jsme zklamané,
protože jsme se na něj těšily a on nám vůbec nechutnal. Ale zklamaná byla i
maminka, protože na něj stála frontu a byl drahý. A tak nařídila, že se plýtvat nebude, a jestli
jsme ananas chtěly, tak ho za trest musíme celý sníst. A tak jsme neodmlouvaly.
Kyselostí se nám nejen svírala pusa a mně se z té trpkosti udělaly v puse
boláky a bylo to velmi nepříjemné. Přesto jsme celý ananas se sestrou snědly.
Moje vědomá mysl, už tento zážitek zpracovala a dnes se tomu
se sestrou smějeme. Ale moje podvědomá mysl to pochopila jinak. V podvědomí
zůstal uložený program „není dobré si něco přát, budeš za to trpět“. Tento
program vyplaval na povrch až za mnoho let, kdy jsem měla problém si něco přát,
něco chtít, po něčem toužit. Vědomá část mé mysli to chtěla, ale jako kdyby
byla někde nějaká moje druhá část, která to vždy nějakým způsobem brzdila
(sabotovala).
Když jsem se hlouběji ponořila do odblokování těchto
omezení, vybavila se mi další vzpomínka. Bylo mi tak 3-4 roky a moc jsem si
přála mít koloběžku, jako má Hurvínek ve večerníčku. Dědeček mi ji sliboval a
já se stále těšila a nemohla se dočkat. Zůstávalo totiž jen u slibů. Jednou ji
skutečně koupil, když jel z nějakého pohřbu. Bohužel bylo zvykem kamaráda
nebožtíka „zapíjet“. Dědeček se vracel pozdě a byl ze smutku asi hodně opitý. Koloběžku
mi koupil, ale opřel si ji o vrata, aby našel klíče a zapomněl ji tam. A tak se
moje vytoužená koloběžka, na kterou jsem se tak těšila, ztratila. A další
program v podvědomí byl vytvořen „není bezpečné se na něco těšit, stejně
to nedostaneš“. Koloběžku mi stejně
dědeček koupil, ale to zklamání tam zůstalo.
A tak moje podvědomí vždy zatáhlo „ruční brzdu“, když
jsem si chtěla něco přát, už nechtělo, abych zažila stejnou bolest. A tak
máme (mnozí z nás) v mysli dost různorodých podvědomých programů a
přesvědčení, které nám brzdí štěstí a úspěch v životě. Někdy těch
blokujících programů je skutečně dost (včetně nízkého sebevědomí).
A tak bylo potřeba mojí ruční brzdu odjistit. Hlavně se to
týkalo (možná i stále týká) cílů v mém podnikání. Skromnost způsobila jít
v rozvoji v podnikání dál a stanovit si větší cíle a plnit si svá přání. Skromnost
způsobila, že zabrzdila můj vlastní seberozvoj. Skromnost způsobila, stanovit
si cenu za svou práci, jako mají ostatní terapeuti (nejraději bych dávala vše
zdarma a dodnes s tím mám po pravdě u některých přátel – klientů potíže).
Vzpomněla jsem si na slova jednoho z mých učitelů
„nebuďte skromní, ale vždy zůstaňte pokorní“. A tak se učím, mít své další
přání a mít sny o lepší budoucnosti. Jsem vděčná za všechny tyto lekce, které
mohu osobně prožít a jsou to největší dary. Jen tak mohu sama učit ostatní to
co mám vyzkoušeno a ověřeno ve své vlastní praxi.
Tak pojďme mít sny o lepší budoucnosti pro nás pro všechny,
je třeba odbrzdit a vydat se na cestu k úspěchu, tvoření a radosti. Svět
si tvoříme sami a pokud jsou ještě někde i ve vaší mysli, postaveny zábrany,
věřím, že je společně dokážeme odbourat.
Žádné komentáře:
Okomentovat