Za vším je schovaný příběh aneb jak se zrodily knihy

Někdy je dobré plnit si své sny. Vždycky jsem si ráda psala, jen tak pro sebe, jak se říká „do šuplíku“, s myšlenkou: „Stejně by to nikoho nezajímalo…“

Odmala jsem milovala knihy. A hlavně ten pocit, když otevřete novou knihu a ucítíte její zvláštní vůni tisku a novoty. Knihy mají jednu úžasnou vlastnost – probouzejí naši představivost. A to mě vždycky moc bavilo.

Problém byl v tom, že jsme nepatřili právě k bohatým rodinám, které si mohou dovolit všechno. Nové knihy proto byly vzácností a přicházely třeba jen o Vánocích. A tak jsem chodila do knihovny a knihy si půjčovala.

Když jsem měla vlastní domácnost, pořídila jsem si knihovnu. Jenže knížek bylo v poličkách jen pár. Pak jsem se dozvěděla, že jedna známá vyklízí byt po babičce a kromě jiného vyhazuje i knížky. Okamžitě jsem se nabídla, že si je vezmu.

Byla to klasická babičkovská červená knihovna, tedy převážně romantické příběhy (a ty mě zrovna moc nebavily). Jenže knížky měly krásné červené vazby a v knihovně vypadaly moc pěkně. A tak se prázdné poličky zaplnily a já měla radost, že se můžu dívat na hřbety knih a konečně mám pořádnou knihovnu. I když knihy ke čtení jsem si stále chodila půjčovat.

Když si člověk něco nedovolí…

Jelikož jsem vyrůstala s přesvědčením „to si nemůžeš dovolit“, trvalo poměrně dlouho, než jsem si postupně začala dovolovat víc. A začalo to prací na sobě samé.

Možná to všechno odstartoval jeden příběh, na který dodnes nezapomenu. Stála jsem před výlohou knihkupectví a dívala se na knihu, která tehdy stála asi tři stovky. Moc jsem si ji přála mít. Jenže v peněžence jsem měla pár korun a ty byly určené na jídlo pro rodinu. Začaly mi po tvářích téct slzy. Bylo mi to moc líto.

Nemohla jsem si prostě dovolit koupit jen tak něco pro sebe. Ani obyčejnou knihu. Naštěstí se mi postupně dostávaly do rukou půjčené knihy o osobním rozvoji. A já začala objevovat, že všechno může být i jinak.

Začala jsem si uvědomovat, jak moc můj pohled na život ovlivňují vlastní přesvědčení a vzorce myšlení. A že pokud chci něco změnit, potřebuji začít u sebe.

Dodnes jsem vděčná, že mi v době osobní krize přišla do cesty metoda EFT a že jsem mohla projít celou řadou kurzů osobního rozvoje. Neříkám, že je jednoduché zbavit se všech omezujících přesvědčení a naučených vzorců. Někdy to trvá opravdu dlouho.

A jeden z těch posledních, se kterými jsem se potřebovala vypořádat, zněl: „Nemůžeš si dovolit psát knihy. Nejsi spisovatelka. Stejně to nikdo nebude chtít číst.“

Byl to další pozůstatek přesvědčení, které jsem si nesla už z dětství.

A je docela možné, že na své cestě budu objevovat ještě další. Ale víte co? Mě to vlastně baví. Postupně jsem přijala myšlenku, že život je hra. A tak si hraji.

Jak se zrodila jedna zlobivá ještěrka aneb příběh, který začal dětským strachem

Jak se zrodila ještěrka?Možná si vzpomenete, že jsme se v přírodopise učili, že většina ještěrek žijících u nás klade vajíčka, ze kterých se po čase vylíhnou malé ještěrky.

Ale nebojte se, dnes vás nečeká přednáška z přírodopisu. Chci vám totiž vyprávět o jedné trochu jiné ještěrce. O ještěrce, která se nezrodila z vajíčka, ale z jednoho dětského trápení.

Je to ještěrka symbolická. Moje velká pomocnice, kterou už mnoho let využívám při práci s emocemi a emočním koučinku. Pomáhá mi dětem i dospělým jednoduchou a srozumitelnou formou vysvětlovat, jak funguje náš mozek, proč někdy reagujeme jinak, než bychom chtěli, a jak dokážou naše vlastní myšlenky ovlivňovat naše emoce, tělo i život. A jak se vlastně zrodila?

Před několika lety při jednom setkání s malým školákem. Byl to velmi chytrý kluk, ale trápil ho velký strach ze selhání a pocit, že není dost dobrý. Potřebovala jsem mu nějakým dětským způsobem vysvětlit, proč se v něm někdy spustí tak silný strach, přestože mu ve skutečnosti žádné nebezpečí nehrozí.

A tak mě napadla ještěrka! Využila jsem zjednodušené přirovnání k takzvanému plazímu mozku – obrazné označení pro naše starobylé obranné a automatické reakce, které nám pomáhají přežít. Vysvětlila jsem mu, že máme v hlavě takovou malou ještěrku, která nás chce za každou cenu chránit. Jenže někdy spustí poplach i ve chvíli, kdy to vůbec není potřeba. A pak jsem mu navrhla:

„Víš co? Já znám takové kouzelné body na těle. Když na ně budeme jemně ťukat, můžeme zkusit tu tvoji vystrašenou ještěrku uklidnit.“ Použili jsme metodu EFT, které s dětmi ráda říkám kouzelné ťukání.

A víte, jak to dopadlo? Skvěle! Klučina totiž přišel s vlastním nápadem. Rozhodl se, že tu starou, vystrašenou ještěrku pomocí představivosti pošleme pryč a do služby přivoláme novou. Takovou, která ho bude chránit, ale nebude ho zbytečně omezovat.

Neurografika — kreslení, které hackuje mozek

 

Chceš si vyčistit hlavu, ale meditace ti nejde?
Zkus Neurografiku — kreslení, které hackuje mozek.

Na workshopu se naučíš jednoduchý postup, díky kterému:

• snížíš stres,
• uvolníš emoce,
• a přepíšeš staré vzorce do nových možností.

Je to kreativní, intuitivní a překvapivě účinné.
Přijď si to zažít na vlastní kůži.

Pokračování dalších skvělých workshopů s lektorkou Jitkou Chaloupkovou.

 více na https://www.byti-v-barvach.cz/

Jak nás podvědomé programy a přesvědčení omezují v životě a brání nám plnit si svá přání

Každý člověk má své sny, přání a cíle. Toužíme po spokojeném životě, dobrých vztazích, finanční stabilitě nebo osobním naplnění.

Přesto se často stává, že navzdory veškeré snaze se nám věci nedaří tak, jak bychom si přáli. Opakujeme stejné chyby, narážíme na podobné překážky a někdy máme pocit, jako bychom byli „zaseknutí na místě“.

Jedním z důvodů mohou být naše nevědomé vzorce myšlení, chování a hluboce zakořeněná přesvědčení.

Co jsou podvědomé programy?

Podvědomými programy často označujeme naučené vzorce myšlení, prožívání a chování, které jsme si během života osvojili – mnohdy už v dětství.

Vznikají na základě našich zkušeností, výchovy, prostředí nebo opakujících se životních situací. Postupně se mohou stát natolik automatickými, že si jejich vliv na své reakce a rozhodování ani neuvědomujeme.

Můžeme si to představit tak, že náš mozek někdy funguje jako autopilot.

Nemusíme nad každou situací vědomě přemýšlet, protože mnoho běžných činností a reakcí probíhá automaticky.

Problém však může nastat ve chvíli, kdy jsou tyto naučené vzorce spojené s omezujícími přesvědčeními.

Omezující přesvědčení – neviditelné hranice našeho života

Omezující přesvědčení jsou myšlenky a představy, které jsme přijali jako pravdu o sobě nebo o okolním světě, přestože ve skutečnosti nemusí být pravdivé.

Zkouškové období v oblasti osobního rozvoje

aneb když nám život začne prověřovat, co jsme se naučili

Pokud jste někdy byli studenty, určitě si pamatujete, jak to ve škole chodilo.

Nejdříve se musíte naučit učební látku, pochopit ji a potom přijde učitel nebo profesor, aby si ověřil, co jste se skutečně naučili.

A víte co?

Někdy to velmi podobně funguje i na naší cestě osobního rozvoje.

Když nestačí jen přečíst knihu

Představte si například, že ve svém životě trochu pokulháváte v oblasti sebelásky, sebeúcty nebo nastavování zdravých hranic.

Možná máte problém říkat druhým NE.

Bojíte se, že někoho zklamete, urazíte nebo že vás přestane mít rád.

A tak raději souhlasíte, i když uvnitř cítíte, že byste nejraději řekli něco úplně jiného.

Nebo naopak neumíte říci ANO sami sobě, svým potřebám a přáním.

Věřte mi, že vím, o čem mluvím. Také jsem si těmito životními lekcemi prošla.

A tak začneme číst knihy o osobním rozvoji, posloucháme přednášky, chodíme na kurzy a postupně získáváme nové informace.

Dozvíme se, jak důležité je mít rád sám sebe, vážit si svých potřeb a umět si nastavit hranice.

A jednoho dne si řekneme:

„Tak! Už tomu rozumím. Tohle mám konečně zvládnuté!“

Jenže pak přijde život…

A začíná zkouškové období!

Hrajete také nevědomky role svého EGA?

 

Kritik, oběť, nebo tvůrce vlastního života?

Napadlo vás někdy, kolikrát za den automaticky reagujete na situace kolem sebe, aniž byste se na chvíli zastavili a zamysleli?

Někdo vás naštve, něco se nepovede, někdo vás zkritizuje nebo se k vám nezachová podle vašich představ.

A už to jede!

„To je ale blbec!“

„Proč se tohle děje pořád mně?“

„Já mám prostě smůlu!“

„Za všechno můžou ostatní!“

Poznáváte se?

Nebojte se, nejste v tom sami. Každý z nás někdy reaguje automaticky, pod vlivem emocí, starých zkušeností nebo naučených vzorců chování.

A právě tehdy se můžeme nevědomky dostávat do rolí, kterým v osobním rozvoji říkáme KRITIK a OBĚŤ.

1. KRITIK – ten, který ví všechno nejlépe

Kritik má jednu zajímavou vlastnost.

Velmi dobře vidí chyby ostatních!

„Tohle udělal špatně!“

„Takhle se přece normální člověk nechová!“

„Kdyby mě poslechli, všechno by bylo jinak!“

Jenže kritik nemusí kritizovat pouze druhé.

Někdy se obrátí i proti nám samotným.

„Jsem neschopná.“

„Zase jsem to pokazila.“

„Nikdy nebudu dost dobrá.“

A tak se z nás může stát náš vlastní nejpřísnější soudce.

Kritické myšlení samo o sobě není špatné. Pomáhá nám rozpoznávat chyby a hledat řešení. Problém nastává, když místo hodnocení konkrétního chování začneme odsuzovat sebe nebo druhé.

Kritik hledá viníka. Tvůrce hledá řešení.

2. OBĚŤ – ta, které se všechno děje

„Já za nic nemůžu!“

„Všichni mi ubližují!“

„Já mám v životě pořád smůlu!“

„Kdyby se ostatní změnili, konečně bych byla šťastná!“

I takhle může někdy vypadat naše vnitřní řeč.

V roli oběti máme pocit, že náš život řídí především okolnosti a ostatní lidé.

Čekáme, až se změní partner, děti, rodiče, kolegové nebo celý svět kolem nás.

Jenže ono se často nic nemění.

A my jsme stále nespokojení.

Tady je však důležité něco rozlišit.

Být skutečnou obětí nespravedlnosti, manipulace nebo ubližování není totéž jako uvíznout v naučeném pocitu bezmoci.

Za špatné chování druhých neneseme odpovědnost.

Můžeme se však postupně učit rozpoznávat, co máme možnost ovlivnit, kde potřebujeme pomoc a jaké kroky můžeme udělat pro vlastní bezpečí a spokojenost.

3. TVŮRCE – ten, který začíná přebírat odpovědnost

A teď přichází třetí možnost.

TVŮRCE.

Tvůrce není člověk, kterému se v životě nedějí nepříjemné věci.

Není to někdo, kdo má všechno dokonale zvládnuté, nikdy se nerozčílí a stále se jen usmívá.

To by bylo krásné, ale asi bychom takového člověka hledali hodně dlouho! 😊

Tvůrce je člověk, který se postupně učí zastavit a položit si otázku:

„Co s tím mohu udělat já?“

Místo hledání viníka začne hledat možnosti.

Místo neustálého obviňování sebe nebo druhých se snaží porozumět situaci.

A místo automatické reakce se učí vědomě rozhodovat.

To samozřejmě neznamená, že může ovlivnit úplně všechno.

Ale začíná rozpoznávat rozdíl mezi tím, co změnit může, a tím, co v jeho moci není.

Jak se dostáváme do začarovaného kruhu?

Představte si například běžnou situaci.

Partner přijde domů a nepozdraví vás.

KRITIK:

„To je ale sobec! Ani pozdravit neumí!“

OBĚŤ:

„On mě vůbec nemá rád. Nikdo si mě neváží.“

TVŮRCE:

„Všimla jsem si, že mě nepozdravil, a zamrzelo mě to. Možná má těžký den. Zeptám se ho, co se děje.“

Vidíte ten rozdíl?

Situace je stále stejná.

Ale naše interpretace, emoce a následná reakce mohou být úplně jiné.

A právě v tom spočívá jedna z důležitých dovedností osobního rozvoje.

Naučit se rozpoznávat vlastní automatické reakce a postupně si vytvářet prostor pro vědomou volbu.

Proč je někdy tak těžké vystoupit ze starých rolí?

VE STRACHU JSME IQ TYKVE…

 

Aneb proč nám někdy strach úplně zamotá hlavu

Asi jsme podobnou situaci někdy zažili všichni.

Před zkouškami jsme se učili, šrotili a dřeli, abychom byli co nejlépe připraveni a všechno zvládli. Chtěli jsme uspět u přijímacích zkoušek, udělat maturitu nebo zvládnout důležitý pohovor.

Doma nám všechno šlo. Látku jsme znali, odpovědi si pamatovali a měli jsme pocit, že jsme připraveni.

Jenže pak přišel den D!

Postavili jsme se před zkušební komisi, učitele nebo profesora a najednou…

V HLAVĚ ÚPLNĚ VYMeteno!

Jako by někdo vymazal všechno, co jsme se tak poctivě naučili.

Srdce buší, žaludek se svírá, ruce se potí a v hlavě se honí jediná myšlenka:

„Ježíšmarjá, já si na nic nevzpomenu!“

Co se to s námi vlastně děje?

Když prožíváme silný strach nebo stres, náš mozek může vyhodnotit situaci jako ohrožující.

Nemusí jít přitom o skutečné nebezpečí.

Někdy úplně stačí strach ze selhání, zesměšnění, nedokonalosti nebo z toho, co si o nás pomyslí ostatní.

A v tu chvíli se aktivuje náš přirozený obranný systém.

Možná už jste slyšeli o takzvaném „plazím mozku“.

Tento výraz se někdy používá jako zjednodušené označení našich automatických obranných reakcí.

Já mu s trochou humoru říkám naše ještěrka v hlavě.

Jejím úkolem je upozornit nás na možné nebezpečí a připravit tělo k reakci.

A někdy spustí poplach i ve chvíli, kdy nám ve skutečnosti žádné fyzické nebezpečí nehrozí.

ÚTOK, ÚTĚK, NEBO USTRNUTÍ?

Při silném stresu se mohou objevit různé obranné reakce. Mezi ty nejznámější patří:

ÚTOK – ÚTĚK – USTRNUTÍ.

A teď si představte, že stojíte před maturitní komisí.

Útočit na profesora asi nebude nejlepší nápad.

Utíkat ze třídy také ne.

A tak se někdy stane, že naše pomyslná ještěrka jednoduše ustrne.

A my s ní!

Stojíme, koukáme, snažíme se vzpomenout si alespoň na něco…

Ale ono nic!

Při silném stresu totiž může být obtížnější soustředit se, přemýšlet a vybavovat si informace, které jinak dobře známe.

Někdy můžeme mít dokonce pocit, že jsme strachy úplně ztratili řeč.

Ne nadarmo se říká, že jsme ve strachu IQ tykve!

A co vaše razítka? Aneb síla podvědomých programů a přesvědčení.

 

Aneb jak nás ovlivňují přesvědčení, která si neseme z dětství

Možná vám obrázek, který tento článek doprovází, připadá trochu zvláštní.

Dítě a razítka?

Co to má společného s naším životem, emocemi nebo osobním rozvojem?

Možná mnohem víc, než si myslíte.

Když nám druzí dávají první razítka

Představte si malé dítě, které teprve poznává svět a vytváří si představu o sobě samém.

Ještě nemá dostatek životních zkušeností, aby dokázalo všechno správně vyhodnotit. A tak se při poznávání sebe i okolního světa do značné míry spoléhá na dospělé, především na rodiče a další blízké osoby.

To, co od nich opakovaně slyší, může postupně ovlivňovat jeho sebevědomí, pocit vlastní hodnoty i představu o tom, jaké vlastně je.

A právě tady začínají vznikat naše pomyslná „razítka“.

Nejsou skutečná. Jsou to slova, hodnocení a zkušenosti, které v nás mohou zanechat hluboký otisk.

Někdy stačí věty, které dospělý vysloví v rozčilení, únavě nebo bez většího přemýšlení:

„Zase jsi to pokazil!“

„Ty jsi ale nešika!“

„Na to nemáš hlavu!“

„Podívej se na ostatní, jak jim to jde!“

„Buď hodný, jinak tě nebudu mít rád!“

Dospělý možná za chvíli ani neví, že něco takového řekl.

Jenže dítě si podobná slova může zapamatovat na velmi dlouhou dobu.

Zvláště pokud je slýchá opakovaně nebo od člověka, na jehož přijetí a lásce mu záleží.

A tak vzniká první pomyslné razítko.

„NEJSEM DOST DOBRÝ.“

Razítko nevidíme. Ale někdy podle něj žijeme.

Malé dítě si ještě nemusí umět vysvětlit, že maminka může být unavená, tatínek podrážděný nebo učitel ve stresu.

Někdy si proto nepříjemné hodnocení vztáhne přímo na sebe.

Místo aby si řeklo:

„Maminka je dnes unavená a reagovala podrážděně.“

Může dojít k závěru:

„Maminka se zlobí, protože jsem špatný.“

A pokud podobné zkušenosti zažívá opakovaně, mohou se postupně vytvářet přesvědčení:

„Nejsem dost dobrý.“

„Musím se pořád snažit.“

„Nesmím dělat chyby.“

„Raději na sebe nebudu upozorňovat.“

„Lásku si musím zasloužit.“

Tato přesvědčení se mohou stát součástí našeho vnitřního obrazu o sobě samých.

A někdy si je neseme až do dospělosti.

Jak může staré razítko ovlivňovat náš život?

Představte si člověka, který si z dětství odnesl přesvědčení:

„NEJSEM DŮLEŽITÝ.“

V dospělosti může mít problém říkat svůj názor, prosazovat své potřeby nebo si nastavovat zdravé hranice.

Raději ustoupí, aby nevznikl konflikt.

Neozve se, i když s něčím nesouhlasí.

A někdy dovolí druhým rozhodovat za sebe.

Pak může mít pocit, že ho ostatní přehlížejí nebo že na jeho názoru nikomu nezáleží.

A jeho vnitřní hlas mu našeptává:

„Vidíš? Stejně nejsi důležitý.“

Staré přesvědčení se tak může samo posilovat.

Ne proto, že by skutečně určovalo naši hodnotu, ale proto, že ovlivňuje naše očekávání, rozhodování a chování.

Podobně může člověk s přesvědčením „Nejsem dost schopný“ odmítat zajímavé příležitosti, protože se předem obává neúspěchu.

A člověk, který věří, že si lásku musí zasloužit, může ve vztazích neustále ustupovat a přehlížet vlastní potřeby.

Proč se nám některé životní situace opakují?

Možná jste si někdy položili otázku:

„Proč se mi tohle pořád děje?“

„Proč znovu skončím ve vztahu, ve kterém nejsem spokojená?“

„Proč se stále bojím říci svůj názor?“

„Proč mám pocit, že nikdy nejsem dost dobrá?“

Někdy změníme práci, partnera nebo prostředí, ale naše vnitřní přesvědčení zůstávají stejná.

A tak můžeme v nových situacích reagovat podobně jako dříve.

Změní se kulisy, ale některé části našeho příběhu zůstávají stejné.

Samozřejmě ne všechny opakující se problémy způsobují naše přesvědčení. Život ovlivňuje mnoho okolností a také rozhodnutí druhých lidí.

Přesto může být užitečné podívat se na to, zda si s sebou neneseme nějaké staré naučené vzorce, které nám dnes už neslouží.

Rodič odešel. Razítko zůstalo.

A teď přichází jedna z nejzajímavějších věcí.

Jsme dospělí.

Rodiče už nám dávno neříkají, co máme dělat.

Učitelé nás nezkoušejí a nehodnotí.

A přesto někdy slyšíme stejné věty.

Jenže tentokrát už nám je neříká nikdo zvenčí.

Říkáme si je sami.

„To raději nedělej.“

„Ztrapníš se.“

„Stejně to nevyjde.“

„Na to nemáš.“

„Nejsi dost dobrá.“

A možná si ani neuvědomujeme, že tento vnitřní hlas kdysi patřil někomu úplně jinému.

Rodič odešel. Razítko zůstalo. A my ho začneme přitiskovat sami sobě.

Dobrá zpráva? Razítko není naše osobnost!

Co se vlastně děje, když dáváme dárek od srdce, z lásky a bez očekávání?

Záměr je jako energetický otisk. Myšlenka, emoce a pozornost, které do dárku vložíme se stávají jeho součástí, nesou kvalitu energie, se kterou vznikly.

Víte, že akt dávání aktivuje srdeční centrum? Když dáváme opravdu dárek ze srdce, aktivuje se oblast, která je spojená s pocitem spojení, radostí, vděčností. Je to příjemná, rozšiřující se energie, kterou cítíme ve svém těle (hřejivý pocit u srdce).

Pokud se na „dávání“ díváme z pohledu energie, tak to, co proudí ven, proudí i zpět. Obdarovaný tuto energii cítí a jeho reakce úsměvu, dojetí a radosti vytváří zpětnou vlnu energie, která se vrací právě tomu, kdo dává ze srdce. Takže obdarované jsou vlastně obě strany.

Pozor na dar z povinnosti (ze slušnosti), má jiné vibrace. Dar z povinnosti má úplně jinou energetickou stopu než dar z radosti. Tato energie vytváří lehké napětí, energetické stažení. Chybí tam radost, není tam otevřenost a lehkost. Takový dar nepřináší výživu ani dárci, ani příjemci. Dar splní funkci, ale nevytvoří vztah. Není tam ta krásná hřejivá energie, je to energie podmíněnosti, ne lásky.

Andělé v akci v době adventní

V moudrých knihách je psáno, že Anděl je jedním z nejstarších duchovních symbolů lidstva je to takový posel mezi nebem a zemí, bytost světla, která přináší klid, vedení a útěchu. Právě v době adventní a o Vánocích se anděl stává živou připomínkou dobra, které nás přesahuje.

Když je nám nejhůře voláme často na pomoc Anděly, modlíme se k Bohu, aniž bychom ne vždy věděli, kdo to skutečně je a kde ho máme hledat. Většinou ho všichni hledáme tam, někde venku. Ale ve skutečnosti je to jinak.

 Podstatu tohoto Božství máme každý v sobě, ve svém srdci.

Adventní čas se odehrává v nejtemnější části roku.
Je to rituální cesta od tmy k světlu, která vrcholí zimním slunovratem a Vánocemi. Advent je tedy příprava na zrození nového vědomí, otevření se jemnosti, pokoře a lásce, proces, kdy se člověk ladí na vyšší kvalitu bytí.

Z duchovního hlediska je to návrat k naději, znovuzrození světla v člověku, posílení víry v to, co ještě není vidět. Mnoho lidí tuto naději vidí a transformují své vědomí do vyšších vibrací.

A tak se zrodila akce Andělé. Nejsme skuteční Andělé, oblékli jsme si jen jejich kostýmy. Ale co všichni máme skutečného a společného jsou otevřená srdce, pokora, radost a láska, a tu chceme v době předvánoční otisknout do vašich srdcí.

Přejeme si, aby se do lidských životů opět vrátily ty pravé hodnoty, na které jsme v tomto ryze materiálním světě zapomněli, a to nejen v době Vánoc.  Je to upřímnost, laskavost, pokora, úcta, ohleduplnost a respekt jeden k druhému.

Teď jsme to my sami, kdo můžeme vytvořit “Nebe na Zemi“. Pojďme se tedy spojit a společně rozsvítit temnotu nejen v našich srdcích, ale i na celém světě. Každou další adventní neděli jsme se rozhodli rozdávat radost a světlo, tak se možná někde opět potkáme.

Krásný předvánoční čas vám všem přejí Andělé v akci

Energetický audit aneb kam vám mizí energie

Energetický audit určitě všichni známe. Pokud si necháme postavit dům nebo děláme jeho rekonstrukci, necháváme si často udělat energetický audit. Audit je komplexním dokumentem, který zkoumá, toky a spotřebu energie v našem domě.

Už vás někdy napadlo, jak je to s vaší vlastní energií?

I naše tělo je tvořeno energií, na které závisí náš život. Tuto životní energii čerpáme z jídla, z pití, dobíjíme svou energii pobytem v přírodě, dočerpáváme ji spánkem, odpočinkem, meditací apod.
Energie prochází naším tělem v energetických dráhách, meridiánech. Máme důležitá energetická centra v našich základních sedmi čakrách, která jsou doslova našimi energetickými stanice, vysílači a přijímači energií.
Proudění naší energie ovlivňuje náš život mnohem více než si dokážeme připustit. Bohužel často svou životní energií zbytečně nevědomky plýtváme nebo si její tok blokujeme. Vytváříme ve svém těle energetické blokády, které nám pak způsobují řadu fyzických problémů.
Pojďme si udělat takový malý energetický audit vlastní životní energie.

---

Energii spotřebováváme ve svém myšlení, fyzické práci, sportu, potřebuje ji vaše tělo k trávení a k dalším nezbytným funkcím ve vašem těle.
Představte si, že ve vašem těle máte „monočlánek“ - je to vaše energie na den. Když se vzbudíte máte ji na 100% nabitou energií ( předpokládejme, že jste se v noci dobře vyspali a nejste po flámu).
Odborníci na psychologii uvádějí, že ze 100% naší energie ztrácíme 40% energie tím, že zaměřujeme pozornost a řešíme situace, které nemůžeme změnit (počasí, politické názory, různé zákony a nařízení).
30% naší energie ztrácíme svou pozorností myšlenek do minulosti (různé křivdy, ublížení, pocity viny, zloby, zášť apod.)
22% naší energie ztrácíme emocemi strachu a obavami z naší budoucnosti (zprávy z televize, strachy před epidemií chřipek, obavy ze zhoršení ekonomické situace, ztráty zaměstnání, strach z nemocí apod.)

A kolik nám tedy zbývá?
Jestli dobře počítáme tak pouhých 8% energie nám zbývá na život, a to je opravdu dost málo.
Co kdybychom naší energii používali vědomě, tak abychom s ní zbytečně neplýtvali a nezpůsobovali si potíže a vyčerpání?  Život se odehrává v přítomném okamžiku a je třeba s ním být v souladu. Naučit se přijímat své emoce a přestat být s nimi v odporu.

Tomu nás učí řada technik a jednou z nich je energetická psychologie – metoda EFT.
Chcete se dozvědět více? Chcete se naučit tuto techniku?

https://studiodaja.cz/

https://studiodaja.cz/11-12-4-2026

Také trpíte aviofobií, neboli strachem z létání?

Cestování letadlem patří stále mezi nejbezpečnější dopravní prostředky. Odborné studie uvádějí že cestování letadlem je až 60× bezpečnější než jízda autem, pokud porovnáváme riziko nehody na přepraveného pasažéra. 

To znamená, že pravděpodobnost nehody při letu je výrazně nižší než při jízdě autem – i když přesné procento se liší podle metodiky výpočtu, některé analýzy uvádějí, že riziko úmrtí při letecké dopravě je méně než 0,00001 % na kilometr, zatímco u aut je to kolem 0,01 %.

Ano, ale zkuste vysvětlovat někomu, kdo se bojí nasednout do letadla. Hlava to chápe, ale tělo reaguje jinak. Strach je emoce a má jasné signály v našem těle. Strachy se nám mohou podlamovat kolena, třást se nám ruce, hlas, může nám být špatně od žaludku, cítíme vnitřní napětí, úzkost někdy i paniku. Toto všechno dokáže strach. Strach není sám o sobě špatný a vždy má za úkol nás v případě nebezpečí chránit. Ale někdy se můžete ocitnout v situaci, kdy vás vlastně nechrání, ale omezuje.

Právě to můžeme být cesta letadlem. Plánujete s rodinou dovolenou, těšíte se na moře, ale představa, že máte nasednou do letadla a nemít (obrazně řečeno) pevnou půdu pod nohama vás přímo děsí. A co ještě dokáže vymyslet vaše hlava za katastrofické scénáře! Nebude dost paliva, objeví se únosce, bude nebezpečné počasí, pilot selže, selžou motory apod. A to už váš strach jede na plné obrátky, a ještě v letadle nesedíte. Ani nepotřebujete, protože co si vaše mysl dokáže představit, vaše tělo dokáže reagovat.

Tak a co s tím. Máte na výběr-nikdy neletět letadlem nebo to začít řešit. Také jsou určité možnosti. Jedna s možností je přihlásit se na oficiální kurz-Jak se zbavit strachu z létání.

Bude vás stát kolem 10.000 Kč a trvá přibližně 7 hod. viz odkaz https://www.letanibezstrachu.cz/

Nebo mám pro vás jinou nabídku. Váš strach vám mohu odblokovat cca během 30-90 minut za desetinu této ceny. Možná si položíte otázku JAK?  SNADNO! Pomocí metody EFT!

Začněte milovat své emoce

Emoce nejsou ani dobré ani špatné – prostě jsou. Jsou klíčem ke svobodě a porozumění. Bohužel nikdo nás ve škole neučil emoční výchově.

Většina z nás byla vychována k tomu, abychom své emoce skrývali, potlačovali nebo se za ně dokonce styděli. Slzy? Ty se přece nehodí. Vztek? Ten se neodpouští. Strach? Ten je pro slabochy. A radost? Tu si musíme zasloužit. Znáte to z praxe: hodná holčička se nevzteká, protože ji nebude mít nikdo rád. Velký kluk nepláče, byl by slaboch….

Ale co když je to celé jinak?

Co když jsou emoce našimi spojenci, ne nepřáteli? Co když právě ony drží klíč k našemu uzdravení, svobodě a hlubokému spojení se sebou samými?

Emoce nejsou problém. Emoce jsou poselství.

Každá emoce, kterou cítíme – ať už je to smutek, vztek, stud, radost nebo úleva – je jako posel, který nám přináší důležitou zprávu. Emoce nejsou chyba systému. Jsou to signály, které nám ukazují, co potřebujeme, co nás bolí, co nás těší, co je třeba změnit nebo přijmout.

Když se naučíme své emoce vnímat, přijímat a milovat, začneme se uzdravovat. A právě tady vstupuje do hry metoda EFT – technika emoční svobody.

Co je EFT a proč funguje?

Taktika manipulátora je vystrašit a zachránit

 

Strach je nejlepší zbraní všech velkých manipulátorů. Dokáže lidi přimět k čemukoli, bez ohledu na to, jak nesmyslné to je.

Strach je emoce, bez které bychom nebyli schopni přežít. Proč? Protože je to emoce, která nás varuje před potenciálními hrozbami pro naše přežití a nabádá nás, abychom se před nimi chránili.

Dovolte mi uvést příklad, abych ilustroval, co tím myslím.

Představte si, že jdete venku ve tmě a najednou uvidíte hada, jak vám skáče přímo před nohy. Okamžitě se zmocní strach. Začnete se potit, zrychlí se vám tep a zvyšuje se vám hladina kortizolu i adrenalinu. Had by mohl být jedovatý, takže se před ním musíte okamžitě chránit. V tomto případě přebírá ve vašem mozku velení tzv. plazí mozek – evolučně nejstarší část mozku. Umí reagovat třemi způsoby-útěk, útok, ustrnutí.

V takové nebezpečné situaci bude vaše přirozená reakce s největší pravděpodobností jedna z následujících:

1. Utečete před hadem.
2. Zaútočíte, zabijete nebo nějakým způsobem znehybníte hada.
3. Ztuhnete v naději, že had vaší přítomností nebude rušen a nechá vás na pokoji.

Strach, jak ukazuje výše uvedený příklad, je ochranný mechanismus, který je součástí našeho instinktu sebezáchovy a pomáhá nám zůstat naživu a zdraví. Problém je ale v tom, že když se tento mechanismus stane nadměrně aktivním a začneme se bát věcí, které pro nás ve skutečnosti nepředstavují žádnou hrozbu, může to způsobit zmatek nejen v naší pohodě (kvůli přílišnému stresu), ale také v našem rozhodování (protože strach, jak brzy zjistíte, může bránit jasnému myšlení).

Je ale důležité rozlišovat strach, který vás chrání a strach, který vás omezuje.

EFT: Eric Robins, MD Interview

Chemické léky nejsou cestou ke skutečnému uzdravení. Nepotřebujeme s nemocemi bojovat, ale spíš pochopit příčinu. Zablokované a nepřijaté emoce vytváření energetické blokády v našem těle a metoda EFT je umí velmi rychle uvolnit. Někteří moudří lékaři už ví...

To si v našem věku nemohu dovolit…

Chci podělit o jeden příběh ze života. Před pár roky jsem začala jsem organizovat sraz třídy ze ZŠ ( asi po 45 letech.) Sháněla jsem adresy, telefony, kontakty, abych mohla všem poslat pozvánky. Zamluvila jsem místo v místním večerním podniku, kde dobře vaří a večer se tančí ( tak abychom si oslavu mohli užít).

Chybělo mi ještě pár kontaktů, a tak jsem byla moc ráda, když jsem na autobusové zastávce uviděla spolužačku. Dlouho jsem ji v našem městě neviděla, protože bydlela jinde. Ptala jsem se, kam cestuje, že sedí na lavičce autobusové zastávky.  Odvětila, že nikam, že byla na návštěvě v nemocnici, jde k sestře a bolí ji nohy, tak odpočívá.

Prohodila větu „to víš holka v našem věku, to už není jednoduché“.  Trochu mi to zarazilo, ale s nadšením jsem ji vyprávěla a plánovaném srazu, jak to bude skvělé, že je zamluvená večeře, dobré pití. Nadšeně i říkám „bude mejdan, zapaříme jako za mlada.“

Zůstala na mně divně koukat a opět řekla stejnou větu „holka v našem věku si to už nemůžeme dovolit“.

To už jsem se zarazila podruhé. Začala jsem se vyptávat, jak žije a jak se má. „To víš, řekla normálně, chodím do práce, pak přijdu domu, vařím, nakoupím, uklidím, starám se o manžela. Večer koukám na zprávy, nějaký ten seriál a jdu spát…co tak v našem věku můžeme dělat.“

Tak to už jsem se zarazila potřetí. „Počkej Evi, ale co děláš ve svém volnu, třeba koníčky, záliby, cestování, zábavy, plesy, koncerty a pod?“ Její odpověď byla „co by si chtěla v našem věku, to už pro nás nás“.

Tak to už jsem začala mít podezření, že jsem se spletla a oslovila jsem jinou paní. A tak ji povídám. „Tady mi něco nesedí, jestli si opravdu Eva R….a chodila si se mnou do základky, tak musíš být se mnou sakra stejně stará ne?“

Nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Pro ni život po 60 končil a mně přišlo, že u mne teprve pořádně začíná. Věk je jen číslo v kalendáři. Vždy budete tak staří, jak se budete vnitřně cítit a radost a štěstí je stav mysli.

Tak si milé ženy v každém věku DOVOLUJTE!

Dovolujte si být sami sebou, dokonalé a nedokonalé. Dovolte se mít rádi, tak jak nejvíc umíte. Dovolte ostatní milovat láskou bez podmínek. Dovolte si říci NE, když to tak cítíte. Dovolte si prožívat všechny své emoce a zkuste jim porozumět.

Intuice vám může zachránit život…

Proč si myslím, že mi intuice zachránila život? Před pěti roky se nám všem převrátil (díky Covidu) život na ruby. Strach, nejistota, pocity vinny, zastrašování, manipulace apod.

Jsem moc ráda, že jsem prošla skvělými kurzy Jana Světláka (jedním z nich byl kurz Mimosmyslového vnímání). https://kristall-centrum.cz/akce/mivpha/

Díky tomu, jsem se dokázala propojit se svou vnitřní moudrostí a intuicí. Dostala jsem zprávu, že tento vir nás nepřišel zabít, ale duchovně probudit. V tom ze mne odpadl veškerý strach, nejistota a vlastně jsem tuto dobu relativně přečkala v duševní pohodě s myšlenkou, že jestli je pro mne připravena zkušenost si touto nemocí projít, tak to tak bude.

Když jsem onemocněla Covidem, tak jsem opět navázala kontakt se svou intuicí a optala se co mám dělat? Dostala jsem skvělou zprávu. "Ty nemusíš dělat vůbec nic. Lehni si do postele (do vodorovné polohy), přestaň myslet, spi a my se o to postaráme". Do dnes nevím, kdo je MY, ale prospala jsem den a půl a vzbudila se naprosto zdravá.

Když přišla nabídka od lékaře (s vyhrožováním), že se musím očkovat, že jsem riziková skupina, tak má vnitřní moudrost (intuice) opět neselhala. Před vnitřním zrakem se mi objevil velký červený vykřičník s upozorněním STOP (to je podvod). Moje intuice moc dobře věděla, že to není žádná záchranná tečka, ale nebezpečný vykřičník!

Doporučuji všem, aby rozvíjeli svoji intuici, protože jim opravdu někdy může zachránit život. Jsem moc ráda, že se po létech s kurzem Mimosmyslového vnímání, vrací do Strakonic skvělý lektor, učitel a dlouholetý přítel Honza S.

https://kristall-centrum.cz/

Něco ze zahraničních stránek:

Je to praštěné, ale funguje to – co to je?

 

Pokud jste na tuto otázku odpověděli, že metoda EFT, tak jste hádali správně. Již 17 let říkám, že EFT je praštěný, ale stejně funguje.

 Jeden z bodů na které se ťuká, je totiž bod na hraně obočí. Z dětství tento bod známe že? Když si někdo před námi zaťukal na čelo a utrousil nevhodnou poznámku vůči nám, tak jsme pochopili, že nám chtěl dát tak nějak  najevo, že jsme praštěný.....(smysl pro humor je také v životě důležitý).

Dnes jsem objevila seznam známých osobností, které metodu EFT také používají a napsali o této metodě zajímavé recenze:

Celebrity, které podporují EFT/Tapping

Zákon přitažlivosti, vědomé tvoření reality a naše sebeláska

Také patříte k lidem zajímající se o osobní rozvoj? Také vás zaujal film Tajemství ( mimochodem už byl natočený v roce 2006) a chcete si tvořit svoji vlastní realitu? Zákon přitažlivosti funguje ať v něj věříte nebo ne.

Bohužel některým funguje nevědomě a jejich vlastní život není vždy procházka růžovým sadem. Nevědomky si do svého života přitahují vlastně to, co vůbec nechtějí.

Vše ve vesmíru je stvořeno z energie, včetně nás samých. Naše vlastní myšlenky, emoce a přesvědčení jsou také energie a dle zákona rezonance, stejné přitahuje stejné. Možná toto všechno už víte a snažíte se vědomě na tom pracovat. Máte pozitivní myšlenky, pozitivní přání a ono to pořád nefunguje tak jak má. Většina lidí chápe, že existuje zákon přitažlivosti ale nevěří, že by i oni mohli dostat, to co od života chtějí.

---

V cestě  ke splněným přáním stojí často nedostatek víry v sebe. Nedostatečná sebeláska (z pozice srdce), nízké sebevědomí a malá sebe-hodnota. Pokud se nemáte dostatečně rádi, mohou se u vás objevovat podvědomé programy a přesvědčení že....nejsem dost dobrá, nezasluhuji si a pod. je to jedna z hlavních překážek na cestě k vědomému tvoření reality. Tvoření vědomé reality je vlastně skvělá hra, ale je třeba také znát její pravidla.

Pokud chcete nastartovat změnu ve vašem životě, zvu vás na nadcházející únorové kurzy: https://www.studiodaja.cz/home/novinky/465-kurz-sebelasky

https://www.studiodaja.cz/seminare/osobn%C3%AD-rozvoj/462-kurz-emocni-a-myslenkove-svobody-aneb-cesta-vedomeho-byti-a-tvorba-vlastni-reality

Hledáte cestu k větší sebehodnotě a sebelásce?

Sebeláska, sebevědomí, metoda EFT a cesta k sobě.

Skutečnou sebelásku nenajdete venku, ale uvnitř sebe, jen je třeba zvládnout překážky, které vám v tom brání. Na cestě sebeobjevování a osobního růstu se EFT ( technika emoční svobody ) objevila jako mocný nástroj pro kultivaci sebelásky. Pochopením konceptu EFT a uznáním důležitosti sebelásky se jednotlivci mohou vydat na transformační cestu k přijetí svého vnitřního vyzařování.

Metoda EFT, také známá jako poklepová terapie, je holistická léčebná modalita, která kombinuje prvky akupresury a psychologických intervencí . Zahrnuje klepání na konkrétní body meridiánů na těle a zároveň se zaměřuje na a verbalizuje pocity, emoce nebo přesvědčení. Cílem EFT je uvolnit emoční blokády a obnovit stav emoční rovnováhy.

Stimulací energetického systému těla prostřednictvím poklepávání si EFT klade za cíl zmírnit emoční stres, snížit negativní emoce a podpořit celkovou pohodu.

Význam sebelásky